Václav I. nebyl král z pohádek – kam přišel, tam umlkaly všechny zvony

Václav I. nebyl král z pohádek – kam přišel, tam umlkaly všechny zvony. Příběh českého krále Václava I., syna krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské, se neodvíjí jako pohádka, ale spíš tak trochu jako tragédie. Vždyť panovník, jemuž zdánlivě nemělo nic chybět, měl smůlu vlastně už od narození.

Václav se narodil jako velmi křehké dítě a neduživé dítě. Byl to slabý kojenec, který odmítal mléko své matky Konstancie, těžce dýchal a neustále promodrával. O jeho přežití se zasloužila chůva a kojná Nětka, manželka pražského kováře.

Od mala neduživý, později neurotický

Václavovo chatrné zdraví v raném věku však mělo trvalé následky. Ty se projevily psychickými problémy v dospělosti. Byl popisován jako neurotická a excentrická osobnost a měl odpor k některým zvukům, zejména ke zvonění zvonů (prý je nesnášel od doby, kdy vyprovázely na poslední cestu jeho milovaného prvorozeného syna Vladislava, jehož smrt nikdy zcela nepřekonal). Jinými slovy – kam přišel, tam museli tito významní ochránci víry a klidu zcela umlknout. Navíc v jeho ložnicích nesměly být žádné zlaté předměty – prostě je tam nesnesl.

Foto: Pixabay

Jeho psychické zvláštnosti se ovšem projevovaly i na jeho vládě. Václavův sklon předčasně rezignovat na své povinnosti a utíkat před konflikty byl evidentní. Mnohem raději naslouchal pěvcům nebo vyjížděl na divoké hony do přírody. Ani tyhle radovánky mu však nebyly dopřány „jen tak.“ Ve věku 28 let mu při nočním lovu probodla oko malá větev. Chirurgové mu ho nakonec museli odstranit, což vedlo k tomu, že se do historie zapsal jako „jednooký král“.

Štědrý mecenáš a milovník luxusu

Václav I. však nebyl jen neklidnou duší. Byl také známý svou velkorysostí, statečností (jako jeden z mála se například vydal proti Mongolům, kteří v té době na Evropu útočili) a láskou ke slavnostem, kdy se často oddával veselí v úzkém kruhu svých oblíbenců. Nejraději trávil čas v srdci křivoklátských lesů nebo na hradě Zvíkově. Ten nechal mimochodem přebudovat v opravdu luxusní luxusní sídlo, s výhledem na soutok Vltavy a Otavy. Dlužno však říci, že tohle mu na dobré pověsti u lidu a šlechticů příliš nepřidalo – nakonec musel čelit i vzpouře, vedené jeho vlastním synem Přemyslem (nebo spíš šlechtici, kteří se v něm shlédli – koneckonců, Přemyslovi bylo v té době teprve 14 let). A i když se nakonec vše povedlo urovnat, na klidu mu to rozhodně nepřidalo. Ale to už je docela jiná kapitola dějin.

O jeho synovi Přemyslu Otakarovi II. by se toho dalo napsat také hodně – ve stručnosti však řekněme, že neurotickou povahu svého otce naštěstí nezdědil. A to je opravdu dobře. Kdo ví, jak by se jinak české dějiny odvíjely…

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_I., http://kralovskedilo.ktf.cuni.cz/panovnici/Vaclav-I—1230-1253, https://medium.seznam.cz/clanek/historicka-drbna-neuroticky-kral-ktery-nesnasel-zvoneni-a-v-jeho-loznici-nesmelo-byt-nic-zlateho-vaclav-i-41218

Náhledové foto: Pixabay