Tchyně mi dala příšerný dárek, ani kuně se ten smrad nelíbil

Tchyně mi dala příšerný dárek, ani kuně se ten smrad nelíbil. Pokud jste někdy bojovali na chatě nebo i v domě s kunou, pak nejste sami. Někdy proti ní ale může pomoci opravdová maličkost.

Do redakce nám přišel zajímavý e-mail od pana Karla, který je naším věrným čtenářem. A protože byl nejenom zábavný, ale také poučný, rádi ho s menšími redakčními úpravami zveřejňujeme.

Otázka dárků byla u tchyně vždycky veselá

„Vánoce u nás byly vždycky takové veselé. Mám heslo, že když už to nemůžete brát vážně, musíte se tomu alespoň zasmát. A svoje tchánovce, vzhledem k tomu, co předvádějí, brát vážně opravdu nemůžu. Obrázek jsem si o nich udělal už po pár návštěvách.

Piju instantní kafe, ne turka. A mám svou oblíbenou značku (trochu dražší, přiznávám). A abych tedy nenapínal tchánovský rozpočet, koupil jsem si dózu a dovezl ji tam. Při další návštěvě jsem se tedy těšil na dobrou kávu a dostal nějaké nahořklé, odporné cosi… Tchyně mi však bohorovně tvrdila, že je to to moje kafe, tak ať si nestěžuju. Z manželky pak po menším nátlaku vypadlo, že její maminka asi přesypala to drahé kafe do dárkového balíčku, někomu ho dala jako dárek, a mně asi koupila ten nejlevnější instantní patok, na který narazila.

Foto: Pixabay

Tchyně dávat dárky neumí, ale tohle byl vrchol

A v podobném duchu se nesly i dárky pro rodinu. Vezmu jenom ty svoje: levné ponožky z uměliny smotané do ruličky (takže podle mě už nošené) a vydávané za Adidas, protože byly v tašce s tímhle logem. Lahev drahého rumu naplněná Tuzemákem nebo něčím horším (asi ji nenapadlo, že se kouknu i na kolky). Vstupenky na místní dechovku (i když bych radši pošel, než šel na něco takového)… Ale vrchol přišel minulý rok.

Dala mi nějaké vonítko do auta. Takový ten stromeček, jenže tenhle museli předtím používat snad tchoři. Jinak se ten brutální chemický puch nedal nazvat. Obývák bylo třeba okamžitě vyvětrat a jakmile tchánovci odešli, zamířil jsem s tím do popelnice. Ale nějak jsem tam nedošel – a tohle vonítko nakonec skončilo v garáži.

V garáži, kde mi už od jara pěkně řádila kuna a já na ni nemohl nijak vyzrát. A protože v zimě do garáže nechodím skoro vůbec, vydrželo tam to vonítko až do února. A hádejte, co? Po kuně ani stopy. Ale vážně. Takže nakonec mi vlastně tchyně dala ten nejlepší dárek na světě, no ne?“

Zdroj: e-mail od čtenáře

Náhledové foto: Pixabay